Francesco Zizola

Fotožurnalistika

V projektu „As If We Were Tuna“ (Kdybychom byli tuňáci) jsem chtěl vybudovat příběh, který nabídne komplexní pohled na starobylou a udržitelnou metodu lovu tuňáků. Rád bych naznačil metaforu věčného konfliktu mezi člověkem a přírodou – jako úvahu o lidské namyšlenosti.

Příběhy

Kdybychom byli tuňáci

Dokumentování stoupajících mořských hladin a klimatických změn v rámci projektu skupiny NOOR přivedlo Franceska Zizolu ke zkoumání škod na podvodních ekosystémech, způsobených tím, jak náš celosvětový potravinářský průmysl přistupuje k rybolovu. Jeho cílem nebylo jen zdokumentovat samotný problém, ale současně poukázat na udržitelná řešení. Projekt „Kdybychom byli tuňáci“ zkoumá starobylé rybářské postupy sardinské metody Tonnara, kde jsou ryby pomocí složitého systému pastí vedeny bludištěm komor až ke konečné komoře smrti, což zaručuje, že se chytí jen největší z nich. Přes všechny ekologické klady je vyvrcholení metody Tonnara, la mattanza – zabíjení –, stále brutální souboj mezi člověkem, rybami a živly, který Franco zachytil v multimediálním projektu zahrnujícím jak snímky, tak video. Název projektu je inspirován tím, jak řecký dramatik Aischylos popsal zdrcující porážku Peršanů u Salamíny.




Otázka: Proč bylo pro vás důležité vyprávět právě tento příběh?

Jako účastník projektu skupiny NOOR o klimatických změnách, který společnost Nikon podporuje, jsem dokumentoval stoupající mořskou hladinu na Maledivách. Tam jsem si začal uvědomovat, v jak velkém nebezpečí se život v našich mořích ocitl vzhledem k nadměrnému rybolovu pro světový potravinářský průmysl, a začal jsem tento problém studovat. Před pěti lety jsem se rozhodl zaměřit se na oblast Středozemního moře s důrazem na udržitelný způsob získávání potřebné obživy z moře. Objevil jsem řadu rybářských komunit, které bojovaly o přežití a opouštěly průmyslové metody rybolovu, které nebyly slučitelné s ekosystémy jejich moří. To mě přivedlo k poslednímu udržitelnému způsobu lovu tuňáků obecných ve Středozemním moři – Tonnara na Sardinii.

Otázka: Co vás přivedlo na myšlenku pojmout téma jako multimediální projekt?

Momentálně dodělávám poslední úpravy fotografické knihy o vodě a udržitelnosti. Současně s tím jsem se rozhodl natočit krátký film, abych jinými výrazovými prostředky představil jasnou vizi udržitelného rybolovu. Od začátku tohoto projektu jsem chtěl vytvořit vizuální příběh popisující úzký vztah mezi dvěma odlišnými světy – pod vodou a nad vodou. Pohyblivé obrázky a zvuk byly ideální nástroje k vytvoření napínavého vyprávění, které diváky donutí podívat se na věc, jako „kdybychom byli tuňáci“. Účelem této krátké videosekvence je vyvolávat otázky ohledně vztahu mezi člověkem a přírodou.

Otázka: Jak jste postupoval při plánování natáčení a hledání rybářů?

Film byl natáčen současně s pořizováním fotografií, takže to bylo naplánováno společně. Rybáři bývají součástí velmi uzavřených komunit – a o tonnaroti to platí bezvýhradně. Abych k nim pronikl, musel jsem si poměrně dlouho budovat jejich důvěru.

Otázka: Kde jste tento projekt snímal?

Projekt „Kdybychom byli tuňáci“ byl pořizován na Sardinii, v zálivech Portoscuso a Porto Paglia na jihovýchodě ostrova. Tuňáci touto oblastí proplouvají dva měsíce v každém roce, v květnu a červnu.

Otázka: Jak jste si budoval vztah s rybáři, abyste mohl pracovat v jejich blízkosti na člunech?

Šlo o dlouhý proces vzájemného poznávání. Trávil jsem s nimi čas a ukazoval jsem jim své práce, aby jasně viděli mé záměry. Potom jsem od rybářské společnosti dostal zelenou a Rais, vedoucí rybářských operací – něco jako král mezi tonnaroti –, mi dal první povolení. Od té doby jsem se po následujících pět let každý rok vracel a byl jsem přijímán jakou součást posádky.

Otázka: Jaké pro vás byly při fotografování hlavní výzvy?

S tím, jak jsem tam tolik let pracoval, jsem pomalu objevoval další a další podrobnosti tohoto procesu. Rozhodl jsem se prozkoumat možnosti zaznamenávání různých aspektů stejných detailů. Vymýšlet a vytvářet řešení pro získávání originálních a exkluzivních snímků celého procesu byla obrovská radost. Nejtěžší část ovšem byla závěrečná mattanza, kdy jsou vybraní tuňáci zabíjeni. Tuňáci jsou nervózní a nebezpeční, a i když vůči lidem nejsou agresivní, jejich mrskající se ocas vás může rozsekat na kusy. Tato část metody Tonnara se fotografuje nejvíce, takže mým cílem bylo získat co nejbližší a nejoriginálnější záběry. Zúčastnil jsem se mattanzy několikrát a pokaždé jsem pořídil jiné snímky. Nejnebezpečnějším okamžikem bylo ponořit se pod síť komory smrti – byl jsem sám a 30 minut jsem sledoval peklo, které se rozpoutalo přímo nad mým objektivem. Záběry sítě s hejnem tuňáků chycených v pasti jsem fotografoval z hloubky 40 metrů, a když byly ryby rozrušené, přesunul jsem se k nim blíž, s rizikem, že mě zuřivým mácháním svých ocasů utlučou. Fotografie, které jsem pak pořídil, jsou stejně silné, jako byl daný okamžik.

Otázka: Vaším záměrem bylo zpodobnit věčný konflikt mezi člověkem a přírodou – čím je metoda Tonnara tak ikonická?

Mojí vizí projektu byla metafora vztahu mezi člověkem a přírodou, stejně jako určitý paradox. Tonnara představuje důmyslný způsob získávání bílkovin z přírody, ale stále jde o konfrontaci mezi přírodními silami – mořem, přílivem, proudy a čistou silou tuňáka – a lidmi, kteří se snaží chytat ryby, aby si zajistili obživu. Proces je udržitelný a ohleduplný k přírodě, protože se v něm díky pasti, vynalezené před zhruba 3000 lety, vybírají jen ti největší tuňáci a ti příliš mladí jsou puštěni na svobodu. Past ryby nezabije: žijí v ní a až do svého konce se dále rozmnožují. Pasti zachytí pouze malou část hejn tuňáků proplouvajících zálivem a po skončení jejich migrace jsou rozebrány. Proces chytání do pastí probíhá z velké části stejně jako v dávných dobách a využívá pouze čistou sílu paží rybářů. Je to férový souboj a výsledek je nepředvídatelný, protože ze začátku mohou ryby ještě z pasti uniknout. Tonnara představuje paradox, protože i když je tato metoda udržitelná a férová, je v závěrečné fázi zároveň extrémně brutální a krvavá. To nás nutí uvažovat o tom, jak moc je pro nás rybolov nutný k přežití. Až si příště budeme v supermarketu prohlížet kousek tuňáka zabalený v plastu, třeba se nad tím ještě zamyslíme.

Otázka: Posunul se nějak příběh vašeho filmu při natáčení nebo stříhání?

Na projektu jsem strávil tolik let, že se jeho podoba změnila pokaždé, když jsem měl možnost doplnit silné záběry, ale struktura byl od začátku jasná: sledovat ryby na cestě ze svobody až po konečné okamžiky při chycení. A vždy tam byla jasná koncepce zdůraznění nejen rybářů, ale i ryb jako objektu.

Otázka: Jaké fotoaparáty a objektivy jste si s sebou vzal?

Měl jsem různé fotoaparáty pro různé účely: Nikon D800D810 a D850 s podvodními pouzdry. Pro podvodní fotografii jsem obvykle používal objektivy AF Fisheye-Nikkor 16 mm f/2,8D, AF Nikkor 20 mm f/2,8D a AF Nikkor 28 mm f/2,8D.

Otázka: Co byste chtěl probudit v čtenářích tohoto příběhu?

Aby si více uvědomovali důležité problémy, kterým musíme čelit ve vztahu k životnímu prostředí.

Otázka: Máte nějaké rady pro začínající fotografy, kteří by chtěli vytvořit multimediální projekt?

Mějte otevřenou mysl a jděte odvážně za svým záměrem.



Poznejte ostatní ambasadory značky Nikon