Bénédicte Kurzen

Fotožurnalistika

Symbolické významy se dvojčatům přisuzují na nejrůznějších místech světa. Nikde však víc než v Nigérii. Chtěly jsme dvojčatům porozumět, ne však jen v tom smyslu, jak je vnímá společnost, ale zachycením jejich genetického spojení v podobě působivých portrétů a kompozic.

O speciálním projektu

Bénédicte Kurzen a Sanne De Wilde zkoumají, co znamená být dvojčetem v dnešní Nigérii, a navštívily Igbo-Ora, samozvané hlavní město světa dvojčat, kde jsou dvojčata oslavována, město Abúdžu, které zastupuje temnější historii dvojčat, a Kalabar, kde se tradice a názory změnily.



Otázka: Co vás přivedlo k příběhu dvojčat v Nigérii?

Bénédicte: V Nigérii se rodí mnohem více dvojčat než kdekoli jinde na světě. V reakci na tento jev se v některých oblastech staví svatyně, kde se uctívá duch dvojčat a jejich neoddělitelné pouto. Přesto jsem slyšela o sirotčinci v Abúdži, který je útočištěm dvojčat, jimž hrozilo zabití, protože podle místní komunity přinášejí smůlu. Dále tu jsou děti, jejichž matka zemřela při porodu a mají být pohřbívány s tělem zesnulé matky. Tyto vraždy novorozeňat se odehrávají v nemnoha velice specifických komunitách pouhou hodinu od velkoměsta Abúdži.





Bénédicte: Chtěla jsem pochopit složitosti života dvojčat v Nigérii, bez zjednodušování. Mluvila jsem o tom se Sanne, která je nejnovější členkou naší agentury (NOOR). Její práce se zaměřuje na genetiku a otázku vnímání. Rozhodla se, že se ke mně v Nigérii připojí, a tak všechno začalo do sebe zapadat. Čím více jsme se do projektu pohroužily, tím více jsme si uvědomovaly, že dává smysl rozšířit dvojakost našich objektů i na nás: spojovala se tu dvě vidění, dva typy fotografování.





Sanne: Chtěly jsme navštívit Igbo-Ora, město, co si říká „světové hlavní město dvojčat“ a dvojčata jsou tu oslavována stejně jako stejnost, i městečko v blízkosti Abúdži, o kterém jsme věděly, že má ohledně dvojčat temnější historii a v jehož blízkosti se objevují zprávy o tom, že jsou dvojčata trestána. Nechtěly jsme se zabývat jen tím, jak jsou dvojčata vnímána ze strany společnosti. Chtěly jsme zachytit také jejich vzájemné genetické propojení.





Otázka: Jak moc jste musely plánovat předem?

Sanne: Bylo třeba dosáhnout nějaké rovnováhy, plánovat předem a co nejvíce předvídat, ale zároveň si ponechat prostor pro pružnou reakci na to, co člověk najde na místě. Můžete plánovat celé měsíce dopředu, ale když dorazíte na místo, stále se něco mění.

Plánovaly jsme, že v první části naší cesty budeme pracovat v sirotčinci v Abúdži. Pro druhou etapu jsme se víc otevřely možným překvapením. Fotografování spočívá v plánování dokonalého snímku stejně jako v reakci na prostředí a zachycování něčeho, co jste vůbec nečekali.





Bénédicte: Snažíte se vytvořit si infrastrukturu zahrnující lidi, místa a příběhy na základě prvků, které jste si stanovili předem. A pro tento projekt je jedním z nejdůležitějších prvků geografie. Když jsme cestovaly po Nigérii, vycházely na povrch nejrůznější vrstvy příběhu. Výzkum zde hraje zásadní roli. Využily jsme sbírku článků, které o tomto tématu napsali vědci, abychom lépe pochopily hlubší význam. Znalosti nám pomohly určit a zachytit klíčové prvky. Například jsme se dozvěděly, že jedním ze způsobů zabíjení dvojčat v několika komunitách je otrávení. Několik snímků proto symbolicky představuje tyto zdánlivě nevinné nádoby, které, jak víme, se pojí s temnějšími významy.





Otázka: Jakým těžkostem a překvapením jste během cesty čelily?

Sanne: Musely jsme se vyrovnat s tím, že spousta věcí se v praxi zpozdila. Nigérie, i když je neuvěřitelně intuitivní, není nejjednodušší místo na cestování. Navíc se nám rozbilo auto, a všechno se tím o několik dní zdrželo. Navzdory horku, nedostatku jídla a kůži pokryté kousanci (blechy Bene upřímně milují!) jsme zjistily, že každý problém má řešení, většinou díky laskavosti a vstřícné povaze místních lidí. Když jsme mluvily s lidmi o jejich kultuře a názoru na dvojčata, vzbuzovalo to velké nadšení – byli vděční, že se snažíme jejich kultuře porozumět a poznat ji do hloubky.

Bénédicte: Pro spoustu těch, které jsme fotily, to znamenalo velké překvapení a nadšení. Pořád vyvstávala otázka nás dvou, které jsme také dvojčata. I když jsme zrovna šly ulicemi Lagosu, často na nás volali:„Ibeji!“ (V jorubštině to znamená dvojčata.)





Sanne: ednou otázkou, o které jsme nevěděly, jak dopadne, byla naše společná práce na tak složitém projektu. Bylo to poprvé, co jsme obě takto s někým spolupracovaly, takže to byl ze spousty pohledů experiment. Přesto jsme si hned porozuměly a ve svém individuálním pracovním přístupu jsme se vzájemně doplňovaly. Toto partnerství nám také pomohlo navázat spojení s lidmi, se kterými jsme pracovaly.

Bénédicte: Nakonec nás obě opravdu překvapilo, jak příjemně cíl našeho projektu vznikal. Dvojčata se ukázala být bohatším a univerzálnějším tématem, než jsme čekaly. Pokaždé, když někomu projekt zmíníme, podnítí další příběhy, zmínky a osobní zkušenosti. Stávalo se to velmi často, což potvrzuje, že jsme pracovaly na něčem, co fascinuje lidi i mimo Nigérii a mimo tuto fyzickou podobnost. Je to skutečná síla mýtu. podněcuje představivost a má schopnost otvírat skrytý svět.





Otázka: Jaký byl váš nejoblíbenější moment z této cesty?

Sanne: Na výběr je jich spousta, ale myslím, že já i Bene se shodneme, že to byl okamžik na konci naší cesty do Ingbo-Ora, samozvaného světového hlavního města dvojčat, kde má téměř každá rodina dvojče. Rodina, u které jsme bydleli v hotelu, nás vzala ke krásnému a světově unikátnímu jezeru Aso Awaye. Je důležité si všude, kde se kvůli projektu usadíme, vytvářet pozitivní prostředí. Skutečnost, že se chtěli o tento přírodní div podělit s námi, nás opravdu dojala.

Bénédicte: Bylo to opravdu výjimečné, že jsme tam jeli s nimi, bylo to určitou známkou integrace. Krásný okamžik, který se netýkal fotografie, ale našeho napojení na lidi, se kterými pracujeme.
Nedávno jsme jely do Kalabaru. Překvapilo mě, že vidím sochu Mary Slessor, skotské misionářky, která úspěšně bojovala o ukončení praxe zabíjení dvojčat v této oblasti na konci 19. století. Její sochu s dvojčaty v náručí postavili uprostřed hlavní křižovatky. To mě přimělo se zamyslet, kdy uvidíme sochy velkých Afričanů v Evropě a budeme je oslavovat za jejich přispění k lepšímu světu?





Otázka: Který záběr z této cesty je váš nejoblíbenější?

Sanne: První, co mě napadá, byl okamžik, kdy jsme v Igbo Ora fotografovaly dvě dívky, které mají nezvyklou kožní chorobu. Nad účastí v projektu nejprve váhaly, ale jakmile daly svůj souhlas, přestaly se hlídat a opravdu si to začaly užívat. Výsledný snímek je opravdu výjimečný.





Bénédicte: Ano, protože byly stejné, dokázaly jsme vytvořit snímek, na kterém stojí jedna za druhou, ale jejich tváře vypadají jako jediný profil. Také se nám ohromně líbil portrét dvou mladých chlapců obklopených modrým světlem v Kalabaru. Byli tak laskaví, tak trpěliví. Byl to jeden z našich čtyř posledních záběrů a měla jsem z něj úplně magický pocit. Atmosféra, barevnost a řeč jejich těl se propojily do znázornění jejich jedinečného vztahu a tajemné aury.





Otázka: Jakou výbavu jste si s sebou vzaly a jak vám pomohla?

Sanne: Obě fotíme s fotoaparátem D850, bez toho nemůžeme být. Kvalita obrazu je tak skvělá, že bez ohledu na to, jaký záběr chcete, ať už širokoúhlý nebo portrét, víme, že výsledek bude dokonale ostrý a bude citlivě podávat světlo, jemné nuance i výraz.
Pokud jde o objektivy, vzala jsem si AF-S NIKKOR 24–70 mm f/2,8G ED, který používám od doby, kdy jsem začala fotografovat s Nikonem. Podle mě ztělesňuje dokonalou rovnováhu mezi flexibilním využitím, vysokou světelností a ostrosti až do okrajů obrazového pole odpovídající objektivům s pevnou ohniskovou vzdáleností. Miluju ho.





Bénédicte: Já mám ve zvyku střídat objektivy o něco víc – moje dva nejoblíbenější jsou AF-S NIKKOR 35 mm f/1,8G ED a AF-S NIKKOR 58 mm f/1,4G.  Jako fotoreportérka vidím, že kvalita objektivů s pevnou ohniskovou vzdáleností je dokonalá, když chcete zachytit okolí, aniž byste obětovali důvěrný kontakt se subjektem. Širokoúhlá perspektiva 35mm objektivu byla při tomto fotografování nedocenitelná, když jsme fotografovaly lidi v jejich prostředí, a kvalita 58mm objektivu a jeho schopnost pracovat za nízké hladiny osvětlení pomohla zachytit tmavší snímky. Experimentovaly jsme s použitím více blesků a vysílače, což bylo pro nás nové.





Bénédicte: Vyzkoušela jsem i nový fotoaparát Z 7 s objektivem NIKKOR Z 24–70 mm f/4 S, což je díky lehkému tělu ohromný nástroj. Ještě s ním stále začínám, ale jeho výsledky ve zhoršených světelných podmínkách, rychlost zaostření a kvalita výsledných souborů na mě udělala velký dojem.





Otázka: Co jste se o dvojčatech v Nigérii dozvěděly a jak se díváte na jejich budoucnost?

Sanne: Pochopila jsem, že existence dvojčat spočívá v jednotnosti ve dvojici – v oslavě biologického spojení mezi sourozenci a, co je ironické, považování stejnosti za něco, co vás od ostatních odlišuje.

Otázka: Jakou zprávu byste chtěly v rámci speciálního projektu Nikon předat?

Bénédicte: Genetika představuje jednu z posledních hranic a v západních zemích se nyní rodí rostoucí počet dvojčat. Chtěla bych předat jedinečný pohled na dvojčata, který možná napomůže tomu, že některé hodnoty Afriky a Nigérie budou rezonovat po celém světě, namísto toho, abychom je vyčleňovali.

Sanne: Pro mě je cílem tohoto projektu ukázat složitost nejen kultur, ale také vztahu mezi dvěma lidmi, ať již dvojčaty, rodičem a dítětem, nebo dokonce, jako v našem případě, mezi dvěma fotografy. Doufám, že snímky, které jsme pořídily, tuto dualitu demonstrují.
Podporují také ohromné příležitosti, které nám přináší spolupráce s druhými. Spoluprací s někým, kdo přijde s jiným náhledem a jinou interpretací, se pozmění váš způsob práce a umožní vám nechat se inspirovat novými možnostmi.


Poznejte ostatní ambasadory značky Nikon